Složení: voda, sojové boby 26,1%; pšenice 15,8%; jedlá mořská sůl 14,1%; alkohol 0,8%; fermentační činidlo (Aspergillusoryzae) Skladování: V chladu a suchu. Balení: 1000 ml   Historie sójové omáčky Čína má ve své kuchyni nepřeberné množství exotických koření a omáček a ta sójová je jen jednou z nich. Svůj původ má v „Říši středu“ a patří k nejstarším ochucovadlům na světě. Její původ se datuje až do dynastie Čou (přibližně 1 100 – 256 př. n. l.). Nejdříve omáčka sloužila k  uchování masa, a to kvůli velkému obsahu soli. To, co ze šťávy zbylo, se použilo k dochucení. Podle pověsti v dobách, kdy se šířil na východ do Číny buddhismus, hledali mniši, kteří byli vegetariáni, náhražku za předchozí dochucovací omáčku, která obsahovala šťávu z masa. Výroba tradiční sójové omáčky V Číně se jí říká ťiang jou, v Japonsku shoyu (čti šóju) anebo tamari (bezlepková verze). Všechny se dále dělí na další poddruhy.  Ta pravá tradiční „sojovka“, jak se jí u nás běžně říká, se na rozdíl od umělých variant vyrábí kvašením uvařených sójových bobů a pražené a  rozdrcené pšenice v solném nálevu. Vše zraje za pomoci speciálních plísňových kultur (Aspergillus oryzae neboli „kodži“) v dřevěných sudech nebo kádích, které se pravidelně otevírají, aby se uvolnily plyny a  směs se promíchala. Všestranné využití Mnozí spotřebitelé při koupi sójové omáčky v obchodech přemítají, k čemu ji použít. Vlastně nemusí jít jen o recepty asijské kuchyně, použít ji můžete klidně i v tradičních českých pokrmech včetně dochucování polévek, omáček a podobně. Sójovou omáčku lze vhodně využít i pro jídla, jako jsou restovaná zelenina, rýže, obalovaná ryba, guláše, salátové dresinky, kuře, hovězí i  vepřové. Také je skvělá k naložení masa, buď samotná anebo při smíchání s dalšími ingrediencemi